O zlatu a stříbře

Zlato a stříbro existují v symbolickém světě jen ve vztahu k sobě.
Jsou to dva póly jednoho tajemství: duch a duše, Slunce a Měsíc, den a noc, vědomí a odraz.

Zlato je od nepaměti spojeno s božským světlem, srdcem, věčným řádem a nesmrtelností.
Kde stříbro zrcadlí, zlato samo září.
Jeho světlo není odražené, ale vlastní – teplé, vnitřní, pronikavé.
Proto symbolizuje spiritus, vnitřní jádro bytosti, to, co je stálé uprostřed proměn světa.

V zoroastrismu je zlato znakem Aši – kosmické pravdy, řádu a spravedlnosti.
Je to kov, který neoxiduje, neztrácí čistotu ani v čase – jako pravda, která nepodléhá úpadku.
Nositel zlata se symbolicky obklopuje světlem dobra, a proto se jím zdobí chrámy i božstva.

Alchymistický pohled

V alchymii je zlato cílem Velkého díla (Magnum Opus) — duchovní dokonalost, jednotu všech protikladů.
Zlato = Slunce = král, zatímco stříbro = Měsíc = královna.
Spojením těchto dvou – Sol a Luna – vzniká sjednocená bytost, která nese v sobě celistvost světa.

Zlato představuje osvícení, jasnost, vědomí, zatímco stříbro zůstává v oblasti odrazů, citů a snů.
V alchymické symbolice se zlato „rodí“ ze stříbra, když duše (Luna) projde očistou a splyne s duchem (Sol).

Smyslově-psychologický rozměr

Zlato působí jinak než stříbro.
Zatímco stříbro tě vtahuje dovnitř, zlato tě rozšiřuje, otevírá ven.
Jeho světlo je teplé, živé, naplněné jistotou.
Kde stříbro vzrušuje tajemstvím, zlato uklidňuje jasností.

Zlato dává pocit moci, síly, trvání, zatímco stříbro probouzí cit, vnímavost, intuici.
Proto i v lidské psychice představuje zlato vědomé já, sluneční střed, integritu, zatímco stříbro je vnitřní zrcadlo – duše, která cítí, sní, reflektuje.

A přesto — jedno bez druhého nemá smysl.
Bez zlata by stříbro bylo jen prázdným odrazem, bez stříbra by zlato nemělo komu zářit.
V alchymickém sňatku Slunce a Měsíce se jejich světla sjednocují v jedno – v člověka - celek.