Růžová voda nebyla úplně „první parfém“

Destilace růží → růžová voda (golāb)
V perském a širším islámském světě se nejpozději od 9. století destilovaly růže. Do destilační nádoby se daly okvětní lístky a voda, zahřálo se to a pára se ochladila. Výsledkem byla voňavá růžová voda. Lidé si všimli, že vůně není jen ve vodě. Při destilaci se spolu s vodní párou uvolňují také těkavé vonné látky. Když se destilát nechal stát a ochladil, na povrchu se mohl objevit velmi tenký film oleje. Ten byl mnohem koncentrovanější než samotná růžová voda. Z oleje vznikl „attar“ - růžový olej. To už je v podstatě koncentrovaný parfém: místo toho, aby se používala velká nádoba růžové vody, stačilo pár kapek vonného oleje. U růžového oleje je přitom výtěžnost neuvěřitelně malá, určité zdroje uvádí 4 tuny růžových lístků na 1 kg attaru. Z jednoduchého růžového destilátu začíná stávat skutečné parfémářství. Al-Kindí v 9. století popisoval destilaci růží, jasmínu, myrty, šafránu, kafru a dalších surovin a také různé receptury, ve kterých se vůně kombinovaly. Používaly se také pižmo, ambra, santal, kadidlo, pryskyřice, koření a dřeva. Olejový parfém není dnešní alkoholový parfém. První „parfémy“ tohoto typu byly většinou olejové, nikoliv alkoholové. Koncentrovaný vonný materiál se nanášel přímo na tělo nebo se uchovával v malých nádobkách. Alkohol jako nosič se v evropské parfumerii prosadil až mnohem později. Ibn Síná (Avicenna) bývá často označován za vynálezce destilace růžového oleje, ale historicky je to trochu složitější. Destilace aromatických látek je doložena už před ním, například al-Kindí v 9. století podrobně popisoval destilační postupy.

Kdy vznikl první parfém?
Předcházela mu tato cesta růže → destilace → růžová voda → oddělení vonného oleje → kombinování různých vonných olejů → attar/parfém. Zajímavé je, že růžový olej jako samostatný produkt se údajně podařilo identifikovat a vyrábět ve výrazně koncentrovanější podobě až mnohem později, kolem 17. století v Indii za Mughalů. Příběh popisuje, jak si lidé všimli olejovité vrstvy plovoucí na povrchu růžové vody a začali ji sbírat. Od růžové vody k parfému nebyl jeden jediný vynález, byla to postupná cesta přes destilaci, koncentraci, míchání různých vonných látek a nakonec hledání vhodného nosiče. První moderní parfém nemá jedno jisté místo ani datum vzniku. Vývoj probíhal postupně. Takhle ale můžeme sledovat skutečnou cestu od růžové vody až k parfému, který už se podobá dnešnímu. Persie – růže → destilát. Představme si Persii zhruba v raném středověku. Do nádoby se dají růžové lístky a voda. Nádoba se zahřívá. Voda se začne odpařovat a pára s těkavými vonnými látkami putuje do chladnější části aparatury, kde zkondenzuje. Výsledkem je růže + voda → destilace → růžová voda. Ta voněla mnohem intenzivněji než obyčejná voda s růžemi. Destilace aromatických látek byla v islámském světě výrazně rozvíjena a al-Kindí už v 9. století popisoval receptury a destilační postupy pro vonné látky. Následovalo zjištění, že vůni lze koncentrovat. Parfuméři postupně zjistili, že různé rostliny dávají při destilaci různé aromatické produkty. Nemuseli už tedy pracovat pouze s růžemi. Mohli používat i jasmín, santal, cedr, šafrán, kadidlo, koření, pižmo a začali je kombinovat. Parfém už není jen „vůně růže“, ale kompozice několika vůní. 

Olej jako nosič. 
Další možností bylo vložit vonné látky do oleje. Květy → olej → dlouhé vyluhování → vonný olej. Takový produkt se dal nanést na pokožku. To už je velmi blízko parfému. Problém byl, že olej je těžký a mastný. A potom přišel zásadní objev - alkohol. Alkohol se ukázal jako skvělý nosič vůně. Vonná látka se v něm rozpustí a po nanesení na kůži se alkohol rychle odpaří. Zůstávají vonné molekuly, které se postupně uvolňují. Místo vonný olej → mastná pokožka, vzniká, vonná látka + alkohol → rychlé odpaření alkoholu → vůně na kůži. Princip, na kterém stojí obrovská část dnešních parfémů.

Evropa tzv. „Uherská voda“
Ve 14. století se v Evropě objevuje slavná Hungary Water, tedy „Uherská voda“. Tradičně se spojuje s uherskou královnou Alžbětou a kolem roku 1370, ale historické podrobnosti jsou nejisté. Jednalo se o alkoholický bylinný vonný přípravek, jehož základem byl především rozmarýn. Nebyl ještě stejný jako dnešní parfém, ale představuje důležitý krok. Destilované aromatické rostliny + alkohol → tekutá vůně.

6. 17.–18. století – parfém se začíná podobat dnešnímu
Evropská parfumerie se postupně profesionalizovala. Vznikaly specializované parfémářské dílny a používalo se stále více surovin. Obrovský význam získalo například Grasse ve Francii, kde se rozvinulo pěstování a zpracování aromatických rostlin. A potom přišel další zlom.

7. 19. století – chemie 
Tohle je možná nejdůležitější krok k opravdu modernímu parfému. Chemici začali izolovat jednotlivé vonné molekuly a později vyrábět syntetické vonné látky. Parfumér už nemusel získávat každou vůni přímo z rostliny.

Mohl říct „chci vůni připomínající čerstvé květiny, ale s větší výdrží.“ A vytvořit ji pomocí kombinace přírodních a syntetických molekul. Tím vznikla moderní parfumerie.

A tak vznikl parfém, který známe dnes. Ve skutečnosti tedy nevznikl v jednom okamžiku. Jeho „recept“ se skládal postupně:

rostliny
↓
destilace
↓
koncentrované vonné látky
↓
alkohol jako nosič
↓
chemická izolace a syntetické molekuly
↓
parfumér skládá jednotlivé vůně
↓
hotový parfém

A právě 19. století je období, kdy se dostáváme k parfémům, které už bychom bez problémů poznali jako moderní parfém. A jak se vlastně z desítek jednotlivých vůní skládá parfém — co jsou „hlava, srdce a základ“ a proč parfém po nastříkání voní nejdřív úplně jinak než za dvě hodiny si popíšeme v dalším článku.