Vůně byla spojována s čistotou

V perské kultuře má čistota (tahára) význam nejen praktický, ale také náboženský. Před některými modlitbami je předepsána rituální očista těla, například omytí určitých částí těla. Čistota člověka se tak stala součástí jeho náboženského života. Příjemná vůně do tohoto konceptu dobře zapadala. Parfém sice nenahrazoval rituální omytí, ale mohl být součástí osobní péče a přípravy na společenské nebo náboženské příležitosti. Proto se vůně postupně spojovala s představou čistého těla, příjemné vůně, upraveného a kultivovaného člověka. Oproti představě, že parfém byl pouze luxusní ozdobou. V muslimském světě se používaly různé vonné látky, například oud (agarové dřevo), růžová voda, pižmo nebo ambra. Vůně se mohla používat například při návštěvě mešity, slavnostních příležitostech, svátcích, pohřbech a vzpomínkových obřadech či společenských návštěvách. Islám obecně nepřikazuje používat parfém jako součást každé modlitby. Některé vůně a jejich používání jsou však v islámské tradici spojovány s čistotou, slavností a péčí o tělo. Velký význam získaly vůně také prostřednictvím hadísů, tedy tradic zachycujících výroky a jednání proroka Muhammada. V některých hadísech se například objevuje pozitivní vztah k parfému a příjemným vůním. To pomohlo vytvořit kulturní představu, že pečovat o svou vůni a používat kvalitní parfém je žádoucí a kultivované chování. To mělo následně dopad na celou společnost, vůně nebyla vnímána pouze jako něco, co člověk používá pro vlastní potěšení, ale také jako způsob, jak respektovat lidi kolem sebe. Perská kultura měla silnou tradici práce s vůněmi už před příchodem islámu. Zoroastrismus, který byl před arabským dobytím dominantním náboženstvím Persie, kladl velký důraz na čistotu, oheň a rituální čistotu. Vůně byla společenským jazykem. Ve společnosti nebylo jedno, jak člověk voní. Vůně mohla signalizovat osobní hygienu, společenské postavení, bohatství, péči o sebe, pohostinnost a slavnostní příležitost. Například když host přišel na návštěvu, mohl být uvítán růžovou vodou nebo jinou vonnou látkou. Vůně se tak stala součástí perské pohostinnosti. Persie byla významnou oblastí pěstování růží a jejich zpracováním. Z růží se získávala růžová voda, která měla využití v hygieně a kosmetice, lékařství, parfumerii, náboženských a slavnostních příležitostech a jako obchodní zboží. Vůně také vytvářela představu „ráje.“ V islámské kultuře má vůně ještě jeden zajímavý symbolický rozměr. Ráj je v Koránu a islámské tradici popisován prostřednictvím zahrad, vody, krásy a příjemných smyslových zkušeností. Vůně květin, pižma a dalších aromatických látek proto mohla získávat i symbolický význam. A právě proto byly parfémy mnohem víc než jen luxusní kosmetika. Byly součástí způsobu, jak člověk pečoval o své tělo, prezentoval se ve společnosti, přijímal hosty a účastnil se slavnostního či náboženského života.